Den začíná ještě v noci? Pokud jste Žid, tak začal už předchozího večera (jsem slyšela) s východem prvních hvězd. Pokud jste Evropan vychovaný v moderním světě začíná o půlnoci. Pokud jste pragmatik a nepřemýšlíte o hovadinách, začíná tím, že vstanete. Takže den asi začal někdy o půl jedné ráno (pro zbytek osazenstva), protože byla bouřka, která je mezi vysokými kopci nad mořem dost slyšet. Zatímco Merlin s maminkou mají očividně nějakou společnou genetickou výbavu a oba dva se zamýšleli nad tím, kdy naposledy viděli na portugalském domě hromosvod (ráno se shodli, že taková věc je tu jen na kostele), já se otočila na druhý bok, rozhodla jsem se, že mám ještě noc a nechala jsem je vytahovat rozličné spotřebiče ze zásuvek. V důsledku čehož ráno pokračovalo asi v tomto duchu:
“Mami, dáš si s námi snídani?” “Nedám, já jsem vzhůru už čtyři hodiny, protože mám pořád ještě český čas. Za tu dobu, co vy jste spali, jsem stihla snídani a byla bych stihla i nakoupit, kdyby tu otvírali před osmou.” (Což neotvírají. A dobře dělají.) “Co budeme dneska dělat?” “Nevím, asi máme nějaký termín ve čtyři.” A tak jsme šli na procházku. Trail číslo 1 na ostrově Sao Miguel. V popisku se psalo červeným písmem “trail closed”. Ale protože jsme Češi a protože červené popisky by nás nezastavily, ani kdyby byly vyvedené fontem comic sans (na tuhle vymoženost tu ještě nepřišli), vyrazili jsme z Calhetas do Capelas. A v půli cesty jsme to otočili a vzali zase naopak. Cestou jsme potkali rozbahněnou cestu, kaluž přes celou cestu, díru Sv. Petra (ehm), uličku různobarevných domečků, na které je dobře vidět, že tradiční čedičové domy s červenými okenicemi vzaly převážně za své a nahradily je (tytéž čedičové) na bílo nebo barevno omítnuté domy s věčnými okenicemi proti větru a dešti.
Uprostřed trailu bylo překvapivě poledne (“Ve dvanáct v poledne mám dycky hlad, Asterixi. A sněd bych cokoliv. Slyšíš mě? Cokoliv!”) a my jsme se neméně překvapivě ocitli ve vesnici. Po krátkém inetrmezzu, kdy jsme zvažovali, jestli se v kavárně vaří, se Merlin vydal zeptat do komunitního centra, kde se tu dá najíst. “Po téhle ulici dvacet minut jedním směrem, patnáct minut opačným. Na jedné straně pizza, na druhé maso a ryby,” odpověděla ochotná koordinátorka, která měla do té doby na starosti jen pět seniorek s jehlami a dalším vybavením na šití v rukou. “A kam dojdeme pešky?” zeptal se můj muž srdnatě. “Pěšky????? No to tak leda tady naproti, ale tam dělají jenom sendviče a bifanas.” A nakonec to milá bifana dopracovala až do babiččina deníčku vděčnosti.
A tak jsme se vydali tam a zpět zpět, protože přes tu samou vesnici a vůbec těmi samými cestami jsme jeli ten den ještě tolikrát, že mě přestalo bavit to počítat. Viděli jsme báječný pozemek s několika nedostavěnými samostatnými pokoji (to fakt ani nebyly domy. Prostě pokoje, ale každý s vlastní budovou. Prý nedomyšlený turistický záměr), co si ho bude kupovat nějaký americký pár. Prý bychom je mohli zkusit přehodit, ale asi jim spíš popřejeme hodně štěstí. Pak jsme stejnými cestami jeli několikrát zase tam a zpátky, ale mimo jiné jsme opět skončili v likérce Mulher de Capote, která má výborné likéry a naprosto příšerné webovky. A o keramické nádobě na banánový likér se vůbec nebudu šířit, tu si na těch webovkách vyhledejte sami. To ode mě nikdy nikdo nedostane ani za trest.
Dnešní úlovky ve zkratce:
Značka pro auta, ať nejezdí dál, nebo spadnou z útesu.
Opuncie – “To je divný, že se všude píše, že se to nemá jíst, když je to přece jedlý.” Nemá. Ne bez rukavic – tlustých, stavebních. A vnitřek vybírat lžičkou. Ke slupce se nepřibližovat. Suchozemská opuncie je obdoba mořského ježka.
Krávy – “V příštím životě bych chtěla být azorskou krávou.” “To můžeš být i v tomhle.”
Holubi – “Jak se jmenuje holub, co bydlí ve skále? Doupňák? Bouřňák?” Nemohl by se třeba jmenovat pitomec? Asi by tu našel i lepší bydliště než pískovcovou skálu v moři. Ale zas zkuste si ho najít na fotce.
Jedna mandarinka – spadla z cizího stromu (protože jsme stále Češi) a byla kyselá (to máme za to).
A pak spousta milých zpráv od vás, kteří se nám chystáte vynadat, až se vrátíme domů. Těšíme se na vás <3
