… neboli vodní mlýn, který jsme dnes navštívili, byl zprovozněn v roce 1862 a od té doby funguje dodnes. Ano, čtete správně, není to muzeum, ale místní mlýn na kukuřičnou mouku.
Každý den kolem poledne přijde stará dáma, otevře stavidla a spustí dvě horizontální vodní kola, která roztočí dva prastaré mlýnské kameny. Díky horizontálnímu umístění kol není k provozu potřeba nijak velké množství vody. Voda teče docela obyčejným kamenným korytem bez jakékoliv nádrže. Fakt, že ještě před tím uteče z lagun, proteče vodopády a až po další dlouhé cestě teprve roztočí kola mlýnu, ponechávám stranou.
Stará paní je úžasný člověk – sotva jsme došli na doslech, prve na nás udiveně koukala (chápu, moc turistů kolem asi zrovna nejde, i my jsme sem šli vlastně jen na doporučení, o mlýně se nikde nedočtete), pak se jí rozsvítila očka a hrdě nás provedla celým mlýnem. Mluvila žvatlavou portugalštinou, které nebylo prakticky rozumět, ale to nevadí, význam slov jsme pochopili. Vyfotit se nenechala.
[Vlaďčin živý vstup: Paní se intenzivně snažila reagovat na naši angličtinu tím, že zjednodušovala svou portugalštinu. My na oplátku zjednodušovali angličtinu. Až jsme se u náhonu dostali do bodu, kdy ona gestikulovala na Šimona se slovy “uomuaraňa”. Než jsme pochopili, že jde o Spidermana, zabralo nám to čtyři opakování. Na další tvrzení “muitu kalor” doprovázeného gestem otírání čela a ovívání už jsem pochopila systém a odpověděla:”No jo, to je. Ale ta voda je příjemně studená.” A doprovodila patřičným gestem směr voda, směr na čelo a za krk. Paní se usmála a děti zíraly. “Mami, ona rozumí česky???” NO, vlastně jo. Asi tak jako já portugalsky :)]
A že mlýn funguje dosvědčí pytle s nachystanou moukou. Během naší návštěvy přijela mladá paní s dodávkou a domlouvala se, kdy může dojet s dalším pytlem. Mouku jsme ochutnali a byla překvapivě jemná a chutná. Mletá zrnko po zrnku.
Tak a je to tady. Univerzální řeč všech matek – rukamanohama 🙂