Dnes jsme se probudili za zajímavých zvuků mužských tenorů, které nám pod okno pěly evidentně náboženské chorály. Jednalo se o tzv. Romeiros – v dobách dávno minulých (ačkoliv ne úplně dávných) po velikém zemětřesení chodily skupiny pějící žalozpěvy za mrtvé po celém ostrově a zpívaly úmrtní songy. Tradice se uchovala, ačkoliv dnes již ve formě poutníků, kteří se snaží v době postní navštívit všechny kostely na ostrově. Zvrhla se v čistě mužskou záležitost.
Nakoupili jsme zásoby na snídani/oběd/večeři a vrhli se na nejbližší čajovou plantáž, protože prostě je potřeba pít (krom kávy a vína a piva).
Protože nebylo ještě úplně jasné, co vlastně chceme, chtěli jsme se vrhnout na alespoň nějaký ten trošičku delší a zábavný trail (neb Zuzanka letos chybí a tak prostě MŮŽEME). Po cestě ale všimli jsme si, že tradičně zamlžená Lagoa do Fogo skví se v paprsku slunečním, otočili jsme čtyřkolého přítele Fiata směrem do kopců. Babička se osvědčila a první větší sestup i výstup jsme v podstatě povlávali pár desítek metrů za ní. Asi jí svědčí procházky s Flyem a Čendou.
Po cestě domů vznikl šílený nápad stavit se taky u moře. A protože jsme tu všichni punkáči, myšlenka zrozená nebyla daleko k činům. Zbytek dne už prostě patřil pláži Ribiera Grande. Snad si Zuzanka vzpomene na Hafíka.
