Všichni tu mluví anglicky! Nebo skoro všichni. Každopádně anglicky se člověk velmi obstojně domluví. Ne jako v jiných zemích, kde to s angličtinou zkusíte, a když se všichni hodně snažíte, někde na půl cesty se pochopíte. Aspoň to tak zatím vypadá na ostrově Sao Miguel, který je jednak největší a jednak asi nejnavštěvovanější.
Turisti mluví taky anglicky – na ostatní. Na treku si vystačíte s Hello, Hi, Thank you, Obrigada/Obrigado (to vám řekne Portugalec, když se vyhnete na úzké cestě. Většinou to vyzní jen jako “briga” a zbytek slova si musíte domyslet. Česky ostatně taky jenom hodíme přes rameno nějaké to “kuju” a běžíme dál…).
Mezi sebou samozřejmě mluvíme svými přirozenými jazyky. A to je ten kouzelný moment cestování, kdy turista může zkoumat svou vlastní pasivní slovní zásobu. Dnes jsme se na treku potkali s Čechy a Slováky, což žádnou zásadní jazykovou dovednost nepotřebovalo. Zato u rozcestí mezi možnostmi “Skončit” vs. “Pokračovat k druhému vodopádu” jsme se potkali se skupinou starších francouzských turistek, které řešily stejné dilema jako my. Po dvou slovech, co jsem na ně zkusila francouzsky, jsme se shodly, že bude lepší pokračovat v angličtině. Já se musela spokojit s tím, že jim neřeknu víc než “tady” a “tam”, oboje doprovázím zuřivým gestikulováním nad mapou. Ale hrdinně jsem odposlouchala, že se mezi sebou dohodly, že vysoko už se jim nechce, že se radši vrátí zpátky, protože čtyři kilometry jsou dost a těší se na odpočinek. Kdybych dokázela rozlišit francouzské výrazy pro “drápat se neprostupnou džunglí”, určitě bych je v tom rozhovoru rozpoznala taky.
Na úplně stejném místě, jen když už jsme šli zpátky, zase Merlin odpozoroval a víc odposlechl rozhovor mezi portugalskou maminkou a otráveným chlapečkem, který tvrdil, že už dál nejde, že ho bolí nohy, je to daleko a on nikam jít nechce. Maminka ho přemlouvala, že už je to jenom kousek, za půl hodiny že tam budou (samozřejmě kecala, my odtamtud právě přišli a ani cestou dolů to nebylo jen půl hodiny). Merlinovi slouží ke cti, že se potichu uchechtával jenom zády k chlapečkovi a mamince nezkazil výchovné snahy. A taky že nám řekl, čemu se vlastně směje, ale to až daleko a z doslechu.
Zkrátka naše pasivní slovní zásoba existuje, což je fajn zjištění. Co se týče té aktivní, tu po nás nechtějte. Já umím zuřivě gestikulovat a Merlin se uchichtávat pod fousy 😉 Šimon jazykovou vybavenost nepotřebuje, stačí mu výmluvná gesta – schválně, co chtěl říci?!
????????????????????????.. Krasne to pisete