Díky přírůstku do naší dočasné domácnosti jsme zahájili úplně novou éru cestování. Zapůjčená krasavice je bílá, téměř nedotčená, unese nás všech pět a dostane nás na místa, kam už nás nohy nedonesou. Jmenuje se Opel Corsa, jsme rádi, že ji máme a jsme ještě radši, že ji řídí Petr. Auto je to sice maličké, ale to jsou místní silnice taky. Paní, co nám ji půjčovala, nám několikrát opakovala, ať se moc nenachodíme. Jsou tu sice krásné turistické trasy, ale jsou pohříchu dost daleko od sebe. A mezi nimi jsou – překvapivě – hory a údolí. Než nás Corsa odvezla do Faial da Terra na naši další trasu, asi by si taky byla stěžovala. Ale jako služebně nejmladší, navíc dočasný, člen domácnosti si zatím moc nedovoluje.
Na remcání, škemrání, přemlouvání, odmlouvání a připomínkování nám bohatě stačí děti – nejtvrdší kritici jakékoliv zvolené trasy:
“Mami, ale fakt je to jenom čtyři kilometry? Ale já to stejně nepůjdu. To bude do kopce a určitě to zase není easy. Ty pořád slibuješ a pak je to zase medium.”
Dobře mě znají. Trasa byla opravdu středně těžká. Z fotek je poznat, že byla krásná, pozoruhodná, že bylo pořád na co se dívat. Ale netrénované oko si představí, že jsme šli mírně svažitou krajinou nahoru a zase dolů. Opak je pravdou. Nešli jsme. Drápali jsme se průsmyky, škrábali do schodů, vlekli stržemi, lezli mezi kořeny a hlínou, skákali po kamenech, plazili se mezi bujnou vegetací vzhůru, zoufali na strmých srázech a doufali s každým krokem dolů. Ale jen ve velmi výjimečných případech jsme pohyb nazývali “chůze”.
“Z těch skorosmrtí už jsem zhubl a mám tak gumový nohy, protože máme strašně dlouhý cesty. A jak jsem zvyklý na těšanský čas, tak se budím v šest. Za bonbóny tohle teda dělat NEBUDU!” prohlásil Šimon, když jsem nesměle navrhla, že bychom si cestu mohli prodloužit o další dva kilometry k dalšímu vodopádu. Děti rychle pochopily, že dva kilometry TAM znamenají i dva kilometry ZPÁTKY a že místo čtyř a půl půjdou deset a půl, protože se cestou určitě ještě něco najde. Měly pravdu. Dan sice tvrdil, že “cestu nezvažujeme, cesta je ZAVRŽENA, ZAVRŽENA, ZAVRŽENA,” ale moc si tím nepomohl. Šli jsme.
Dlužno říct, že cesta na vodopády u Faial da Terra je turisticky velmi atraktivní. Poprvé jsme tu potkávali davy turistů (těžko říct kolik – každých pět minut nás míjela nějaká dvojice až pětice. Jen s jedním pánem jsme se předbíhali vzájemně pořád dokola, přesto ho nepočítám desetkrát) všech možných jazykových variací. Nejexponovanější byl první vodopád, pod který si šlo zaplavat v jeden moment až 24 pištících portugalských slečen, přičemž zbývajícíh 26 jim fandilo ze břehu. Bylo proč – fotky pod vodopádem vypadají idylicky, ale voda je tam vážně ledová.
Zlatým hřebem celé cesty tam i zpět však byla místní fauna. Na začátku a konci nás vyprovázel kocourek, kterého děti pokřtily Alfréd Cestovatel. Na obojku měl jen telefonní číslo, takže se tak klidně i mohl jmenovat. Slyšel hlavně na zvuk otevírání batohu. Přibližně v polovině cesty jsme se potkávali s malými různobarevnými kohoutky a slepičkami, kterým Zuzanka říkala buď hromadně “Omeleta”, nebo každému zvlášť – Hranolky, Špagety, Rýže, Česnek… Merlin se přikláněl spíš k variantám Na Paprice, Na Víně. Jeden by až řekl, že tu všichni mluví z hladu sotva ujdou kilometr dva.
Druhý vodopád – Salto do Cagarrão – byl o poznání pěknější a turistů prostší. Děti to sice uznaly až po sáčku bonbonů, přesto všichni zamručeli něco o tom, že je vlastně dobře, že jsme se tam dodrápali.
Zasloužená odměna obnášela maso (sendvič s vepřovým, tuňák, sépie), hranolky, zmrzlinu a hlavně – cestu autem zpátky domů přes poslední padesátimetrové převýšení. Pak už jen kanastu, telku a spát… Nebo psát 😉
