Bylo nebylo, císař Šen Nung si vařil vodu, protože to je přece zdravé, a spadl mu do ní lístek z čajovníkového keře. Tak lidstvo zjistilo, jak je čaj dobrý. Tenhle příběh je pravda. Minimálně potud, že vědomě by si to do vody nikdo nehodil. Na Azorách jsme poprvé ze zvědavosti požvýkali každý svůj lístek čajovníku a shodli jsme se, že nechápeme, proč někoho napadlo házet do vody zrovna tohle, když všude okolo roste báječná máta. MUSELO to být čirou náhodou.
Do Evropy se čaj dostal podobnou náhodou. Běžně se tu nepěstuje, ani neroste. Je tu málo teplo, málo vlhko, málo stabilní klima. Jenže na Azorských ostrovech zrovna tohle všechno je. A když v sedmdesátých letech devatenáctého století přišla krize na pomeranče (neznámo proč, prostě se pomerančům několik let po sobě nedařilo), nejdůležitější vývozní artikl na ostrovech, rozhodla se Společnost pro povznesení zemědělství ostrova São Miguel (Sociedade Promotora da Agricultura Micaelense – všechny mé překlady jsou otázkou prvního dojmu z angličtiny, nikoliv reálného významu), že je na čase rozšířit si obzory. S pověřením krále João VI si v roce 1879 pozvali Číňany Lau-a-Pana a Lau-a-Tenga, aby se od nich naučili pěstovat čaj. Šlo to překvapivě dobře.
Čaj rostl. Gorreana byla jen jednou ze 14 rodinných čajových plantáží, co se před první světovou válkou podílela na vývozu pěti tun čaje pro Evropu. Od roku 1883 ale do dnešních dnů přežilo jen pět plantáží celkem a z vývozu už nezbylo vůbec nic.
Gorreana je unikátní v několika ohledech – první válku i moderní dobu přežila jen díky tomu, že v rodině se našli vizionáři otevření světu. Přesně ti lidé, kteří zvládají řídit normální provoz a zároveň se věnovat veřejnosti. V roce 1935 získala plantáž Gorreana vlastní značku. Díky panu Hintze, který se do rodiny přiženil. A na čaji mu záleželo možná stejně jako na rodině. Mluvil o něm v novinách, na cestách po Evropě, s papaláši i obyčejnými smrtelníky. A hned po získání značky Gorreana se rozhodl pustit si do provozu lidi – na čumendu. Tak, jak je to do dneška. Okresní hygienik si zoufá, krajský hygienik si trhá vlasy. Ale pan Hintze si nedá říct. Mezitím stíhá zbudovat vodní elektrárnu, která fabrice na čaj zajistí energetickou soběstačnost – mimochodem taky až do dnešních dnů.
Pan Hintze bohužel umírá mlád, v pouhých 35 letech. Nechává po sobě ženu a dceru. A bohužel i dělníky, kteří majetek továrny odvezou do Lisabonu. Až na hydroelektrárnu a know-how. Žena se nedá a továrnu udrží s pár nově získanými (ale nejspíš staršími) stroji. A nejspíš s podporou tak velké části rodiny, jaká na ostrově existuje, ale o tom se na infopanelech nepíše.
Čajová plantáž v rodinných rukou chvíli stagnuje, ale přežívá. Až další velký vizionář, který vzal čaj do vlastních rukou, jí přinesl rozvoj do dnešní podoby. Hermano d’Athayde do Mota zná čaj od malička a těžko by si dovedl představit lepší využití pro své nepřeberné množství talentů než právě rodinnou firmu. Tam může dělat všechno – zavádět inovace v podobě pytlíčkovaných čajů, vycházet vstříc poptávce spotřebitelů, mluvit o čaji do novin, propagovat propojení čajové plantáže s místní agroturistikou. Bez Hermana by náš turistický zážitek z čaje byl jen polovičatý. Díky němu se stále můžeme podívat do výroby, jeho nápad vyrábět čajovou zmrzlinu tvoří zaznamenatelný podíl v obratu firmy (mimochodem zmrzlina je skvělá).
Hermano je navíc showman a rád se s lidmi baví – zajímá ho, co na čaji máme rádi, co spojuje všechny čajomily světa. A dokáže tyto společné rysy převtělit do podoby cedulí, které nás provázejí čajovou stezkou – Rovnost je láska, Rovnost je sdílení, Rovnost je respekt. Každý z těch nápisů nese s sebou ne jeden, ale mnoho příběhů. A Hermano je všechny zná. O všech by dokázal mluvit hodiny a dělal by to rád. Bohužel s Hermanem jsme se o šest let minuli. Čajové příběhy od roku 2013 vypráví na věčnosti. Ale jeho odkaz žije a podle dostupných historických předpokladů to nebude trvat dlouho a z rodiny čajovníků vzejde někdo, kdo vezme plantáž do ruky po svém. S odkazem, s turisty, s trasou. A bude s ní dělat další, neméně báječné kousky.
1 thought on “Rota do chá (a.k.a. cesta čaje – asi)”