Muzeum tabáku S vlastní plantážičkou kde rostou různé druhy tabáku: jemný světlý tabák, který zabere spoustu místa na poli. Sušit se musí vevnitř, a ještě se mu zatápí. Než jde do sušičky, krásně kvete. Bílý tabák se suší nepřímým teplem, aby zůstal jemný pro dámy. Tomuhle se ale zatápí přímo na ohništi v budově. Uzený tabák je totiž silnější než neuzený. Sušárny jsou vybaveny na oboje – každá budova má svůj systém. Tabák nejdřív proschne venku na tyči. Pak se i s tyčí zavěsí do budovy. Rostliny jsou překvapivě pevné a tuhé. Topí se jim na přesně určenou teplotu. Ani málo, ani moc. Mechanizace na tabák, ne na Šimona. Tady jsme si sedli k fejkovému ohništi. A podívali se na video o zpracování tabáku. Je tomu rozumět i beze slov. Prostě musí uschout. Muzeum je bývalá továrna, kde byl dřív potřeba správce ve dne v noci. Když zrovna netopil, vážil tabák. Balíky tabáku jsou slisované poměrně volně, přesto pěkně drží pohromadě pro převoz. Všechno se musí pečlivě zapsat: Aby továrna nebyla jen sušárna, musí se tu taky něco zpracovávat. Místní cigarety sice nikdy nebyly světově proslulé, ale vystačili domácím i na vývoz. Ruční práci postupně usnadňovala mechanizace. Stroje umí ubalit i celé cigarety. Na ostrovy se vozila technika z celého světa. Cigarety s německou přesností. Jednu ze čtyř budov muzea/továrny obsadily stroje. Od těch jednoduchých po ty komplikovanější. Je libo cigaretku s francouzským šarmem na závěr prohlídky?
Podle staré indiánské pověsti je tabák dar bohyně matky svým ubohým znaveným lidem. Když už si Indiáni moc stěžovali, že je život těžký, že není snadné se na té zemi vezdejší uživit, že za svou dřinu má člověk jen nejisté přežití, prošla se bohyně přírody, dárkyně života, mezi svými dětmi, aby se podívala, jestli je jejich život opravdu tak těžký. A uznala, že za svou námahu by si zasloužili trochu pomoci a podpory. I sehnula se k zemi a natáhla ruce. Kde se dotkla jednou rukou země, tam vyrostla kukuřice, která dá indiánským dětem snadnou obživu (nebo aspoň snadnější, ani kukuřice není úplně zadarmo). Kde se dotkla druhou rukou, tam vyrostl tabák, který indiánským rodičům zpříjemní odpočinek po namáhavém dni.
Na Azorách samozřejmě roste obojí. Tabák, jak jste již pochopili z „fotoreportáže“ se zde pěstoval především pro místní spotřebu. Ale na obchodních lodích doplul do Portugalska i do Ameriky.
Do muzea tabáku jsme se vypravili v pondělí. V den, kdy jsou muzea na celém světě zavřená a průvodce neseženete, kdybyste chodili s prosíkem. Muzeum tabáku bylo překvapivě otevřené, leč bez průvodce (soukromě si myslíme, že paní, která nám prodala lístky, dělá průvodkyni všechny ostatní dny, jen v pondělí nechává hlasivky odpočívat). Takže jsme se do muzea dostali za sníženou cenu, ale o výklad jsme stejně nepřišli. Paní, co nám prodala lístky, nám vysvětlila, jak se tabák pěstuje, dovedla nás k poli s tabákem, které si nechávají pro vzdělávací účely, vysvětlila nám, která budova je první a která poslední, a co kde uvidíme.
Pěstování tabáku je náročné nejen na prostor, ale i na čas. V lednu se začíná s výsevem, do země jdou sazeničky, které ale potřebují bezmála metr kolem sebe. Jakmile tabák odkvete, jsou z něj důležité vlastně jen ty nejnižší listy u země, které vůbec nijak zajímavě nevypadají. Rostlinu je potřeba „vykostit“, všechno hezké z ní vysekat a nechat jenom ty listy. Ty musejí zavadnout na poli, pak teprve se můžou trhat a věšet na tyče. Ve větru a venkovních podmínkách se asi dva týdny suší, pak jdou okamžitě dovnitř, protože s vlhkostí vzduchu na 90 % by věru pořádně nevyschly nikdy.
Tabák se pak dělí na jemnější a silnější a podle toho putuje do správné sušárny. Jemný, slabší tabák se suší nepřímo. Topí se mu venku v kotli, který ohřívá vodu v trubkách. Chce to zkušenosti, aby teplota v sušárně zůstala ve správném rozmezí, které už jsem dávno zapomněla. A přikládat se musí ve dne v noci. Proto správce sušárny spává v sezóně na palandě. Dnes už ne, ale dřív to tak fungovalo.
Ostřejšímu tabáku pro pány se topilo přímým ohněm v sušárně. V druhém kamenném domečku byla jen maketa ohniště s nápovědou, v jakém teplotním rozmezí se má udržovat tabák, kterému kouř nevadí, ba pomáhá. V této budově jsme taky zhlédli němý instruktážní film, který popisoval celý proces sušení tabáku velmi názorně. Dlužno říct, že obnova muzea byla někdy kolem roku 2010 financována z dotací EU a pravděpodobně v rámci tohoto počinu vzniklo i video. Bylo to pravděpodobně jediné video, které se v dnešní době promítá ve vzdělávací instituci a na jeho závěru si ošlehaný dědula (spíš praktik, než herec) s gustem zapálí vlastnoručně umotanou cigaretku. Bravo, Azořané. Tak se musí na protikuřáckou lobby 🙂
1 thought on “Tabáková pohádka”