Dneska ráno se prokeclo tohle. Ono je to teda v pořádku, od toho to tam visí. Jen se nám od rána pinkají zprávy, jestli se nerozvádíme. Nerozvádíme se, jenom stěhujeme. Nejspíš. Co se týče závažnosti změny, je to možná vlastně ještě o něco dramatičtější, než kdybychom se rozváděli. Nevím. To se uvidí.
Každopádně cílem cesty bylo a je jít se podívat, jestli bychom si nezkusili things that go to make up a life. A uvědomuji si, věrný čtenáři, že to může být šok. Zvlášť dozvědět se to takhle, když jsme nic ani nenaznačili. Ale ano, jsme tu, abychom se podívali po domě uprostřed moře, s rizikem, že nám spadne na hlavu.
A pokud ještě můžeš číst dál, a máš-li pocit, že ti, nedej bože, budeme chybět, pak je to rozhodně vzájemné. A dveře naší azorské rezidence (bude-li nějaké mít) jsou Ti otevřeny (za podmínky, že letenku si pořídíš za vlastní).
A po tomto srdceryvném výlevu je konečně čas na ranní procházku. Výhled z parkoviště je ještě o něco lepší než výhled z okna, protože hned pod autem se na sluníčku vyhřívají lodě se jmény jako Vzkříšený Lazar. Takhle nějak se ráno cítíme i my. Trochu Lazar a trochu vzkříšení. Každopádně se vydáváme na procházku po parku. Turistickém, dlážděném, i mimo sezónu vzorně upraveném. A samozřejmě s nevyhnutelnými vzdělávacími tabulemi, od kterých mě dnes netahá žádné dítě, takže si můžu poklidně přečíst, kterak se na Azorách pěstovávalo tolik pšenice a kukuřice, že byly nejen chlebově soběstačné, ale navíc dokázaly dodávat zpátky do království na pevnině, kde byla o mouku nouze.
Vodní mlýny jsou úchvatné, jsou všude a jsou převážně nefunkční a slouží jako muzea. Některé jsou funkční a přesto slouží jako muzea. A někde se ve funkčním muzeu i mele kukuřice. Ta se tu pěstuje pořád.
Přes dvě očividně nezdařilé prohlídky domů, kde bychom opravdu nechtěli bydlet, jsme se dostali zase zpátky domů, udělali si pár fotek z vyhlídky, poslali dětem výhružky, že nejlepší domy vypadají asi tak, jak ukazujeme na uvedených fotkách (i s ještěrkami) a zase jsme odkvačili do Nordeste podívat se na dům z roku 1874. Prý jsou tu jen dvě možnosti – pořídit si dům postavený před rokem 1900, protože ten už asi nespadne, nebo naopak až po roce 2000, protože ten ještě nemá nárok a už se stavěl s ohledem na seismické libůstky ostrova.
V Nordeste je neuvěřitelný klid, výhled na moře asi tak z kterékoliv části města a učitelé, kteří si myslí, že Portugalsko by mělo na vzdělávání dávat 6 % HDP. To všechno považuji za velmi inspirativní. Jo a hasičárna hned vedle školy. Vzhledem k tomu, že hasiči tu dělají i věci, které bych si od našich hasičů netroufala požadovat (jedna věc je zlikvidovat vosí hnízdo a převážet nemocné, kteří nejsou v akutním ohrožení života. No vyvážet septik, to už je o trochu jiný kalibr.), je dobré vědět, kde jsou a jestli berou děti.
A tak, mírně naměkko (asi o něco víc, než jste mě kdy viděli, pokud jste mě neviděli brečet na plese deváťáků) uzavírám tento dnešní post, nechávám tě, věrný čtenáři, kochat se fotkami a připravovat si na mě otázky, které na mě v nestřežené chvíli vytasíš, jako třeba: “A nezbláznila ses?” A nezaručuju, co vlastně odpovím 🙂
