Den dvacet jedna

Žijeme, jsme v pořádku, prozatím se omlouváme, ale více o šílené cestě a SATA až se vyspíme, je tu 01:46 a na cestě jsme od 9:30.

A jsme zde. Vážení přátelé, ano! Dostanete popis dne dvacet jedna, celý a nezkrácený, od Vaněčků až do Vašich přijímačů. Nalaďte si obrazovky, nažhavte mozkové závity a připravte se na TEST OSOBNOSTI!

Nás totiž tento den patřičně otestoval.

1. Ráno vstanete včas, všechno je sbaleno, obloha je mírně pod mrakem, žádné veletoče s počasím. Vitalina přijde uklidit tehdy, kdy jste se domluvili, turistickou angličtinou se spolu domluvíte, že se vám tu moc líbilo a že jste rádi, že ji tu máte. Předáte klíče, naposledy projdete dům. V témže okamžiku přijíždí Silvio, který vás má vyzvednout. Všichni šlapou jako hodinky, on navíc prohodí pár přátelských slov v naprosto neturistickém jazyce s Vitalinou.
   • jsem vděčné (pro zjednodušení ignoruji rody), že jde všechno tak, jak má, nikdo se nezabil, nezranil, nezapomněl, a já nemusím řešit nic navíc. Slovy klasika: Su ščastné jak blecha.
   • vlastně to nevnímám a beru jako samozřejmost. Když všechno jde tak, jak má, můj radar to vlastně neregistruje a mozek jede na volnoběh.
   • usmívám se a vlastně nevím, co se děje, ale všechno vypadá v pořádku a nikdo na mě neřve. Aspoň ne moc. Navíc jsme si před odjezdem stihli zahrát karty, což je pro mě důležitější, než celý proces balení.
2. Na letišti vám Silvio doporučí pěknou procházku k přírodnímu koupališti a s dětmi na zmrzlinu, ať nesedíte v letištní hale, když bude mít letadlo zpoždění. Vřele se s ním loučíte za pomoci českého národního nápoje (nikoliv piva, ale slivovice – vhodný to dárek pro někoho, kdo se živí řízením. Ale jak říkáme my na Moravě – nad alkoholem nelze zvítězit, ale je čestné usilovat o remízu;). Odbavujete zavazadla a protože letadlo vskutku MÁ zpoždění (pamatujete si ještě na paralelu SATA – Česká pošta?), jdete se projít. Děti jdou až k vodě po betonových schůdcích, koupaliště je úchvatné, voda průzračná, rybičky větší, než jste doposud viděli. Ale když se jdete podívat, která ryba má nožičky (byla to zlovolná azorská kreveta), sjedou vám nohy po kluzkých schůdcích, ještě než se vůbec dostanete na úroveň tak nízko u vody, jako jsou děti. Jdete po zadku pod vodu. I s batožinou, notebookem, telefonem v kapse, pasy a letenkami v horní přihrádce [horní přihrádka zůstala suchá, ale to je v této situaci neznámý fakt].
   • vyšlete směrem vzhůru pár vyjmenovaných slov po pr-, vydrápete se z vody, vystresujete se, zanadáváte si, nejdřív řešíte všechno (nemáme letenky, pasy, spojení se světem, adresu ubytování, kód k baráku, nedáme vědět rodině, že jsme živí, budu mokré v letadle, mám mokré boty). Stanovíte si priority, oblečete se do suchého oblečení, které někdo prozíravě sbalil a vracíte se na letiště, kde té samé slečně, co vám minule nahrazovala rozbitý kufr, vysvětlujete situaci a prosíte ji o igelitový pytel, abyste nezakapal letadlo.
   • vysvětlujete všem okolo, že všechno je ok, svět je na tyto situace připravený, pasy jsou neutopitelné a letenky má někdo jiný, když bude nejhůř. Spoléháte na vstřícnost cizinců a vlastně zatím nemáte co řešit, protože elektronika je pravděpodobně mrtvá, ale jeden telefon v rodině stále funguje a kontakty na všechny VIP (rodina, další ubytování) v něm jsou.
   • sledujete, jak se toto děje rodičům a přemýšlíte, jestli je vůbec bezpečné na ně mluvit. Ptáte se výhradně toho, kdo vypadá míň vytočený. Snažíte se neremcat a vypadat patřičně soustrastně, což jde dost blbě, protože vaše letenky a ubytování je konec konců v jejich rukou. Navíc kdyby se TOHLE stalo vám, zaručeně za to dostanete vynadáno, že se týden neposadíte.
3. Přilétáte mokří a prochladlí na letiště v Hortě, hledáte neexistující auto k pronájmu, neexistující taxík, frustrace roste. Víte, že vás čeká šest hodin na letišti a v okolí. Navrhujete jinou variantu než letištní jídlo, ale je proklatě daleko, proklatě brzo zavírá a boty jsou pořád mokré, což si nikdo po půlhodinovém letu už nepamatuje.
   • znovu si zanadáváte, zatnete zuby a odfičíte vpřed, s tím, že horší už to snad nebude. Do hospody dojdete před zavíračkou, řešit menu je nad vaše síly, rozkládáte mokrou elektroniku a čekáte, kdy vás někdo vyhodí. Místo toho vám někdo donese pivo, což je dost fajn. Až se dáte trochu dohromady, povolí i stažený žaludek a můžete si jít pro malý kus masa na velkém kusu kosti. Pak vám na stole přistane ještě jedno pivo, nakonec i kafe a vy mezitím sušíte peníze a doufáte, že svět je vlastně celkem přátelský.
   • seberete děti, mírně je korigujete na silnici, ale vlastně je necháte osudu, doufáte, že ta blbá nálada přejde. V hospodě máte jednu jistotu – nevíte, co kdo chce, ale budete se chtít domluvit. Hospodský chce naštěstí totéž. Vysvětlí vám, jak funguje bufet a nachystá jednorázové prostírání. Měníte objednávku z x blíže neurčených bufetů na dva hambáče s hranolkami a maximálně 3 blíže neurčené bufety, tři nealka (místní maracuja drink se jmenuje Kima a je všudypřítomný) a dvě piva. Jakmile je obstaráno první dítě, na nic nečekáte a jdete si pro fazolový guláš s mořskými plody z bufetu, protože ta kombinace je dokonale (a překvapivě chutně) fascinující.
   • pochodujete sem a tam, jak rodiče velí, občas zkusíte něco navrhnout, ale příležitost vám nepřeje. Občas se zkusíte na něco zeptat, ale dopadne to dost podobně. Takže když už můžete dostat jídlo, jste rádi… Až dokud neobejdete bufet a nezjistíte, že nic z toho, co tam je, nedává smysl. Když pochopíte, že rodičům je v tuto chvíli všechno jedno, jste happy jako čtyři grepy a objednáváte si hamburger. Pravděpodobně o něm budete psát do deníčku. Zatím je to nejlepší moment dne.
4. Po krásném odpoledni stráveném na místním merendáriu (fakt se to tak jmenuje a fakt sem místní chodí na merendu – jsou tu obecní grily, lavičky, stín, výhled na moře, čistá voda a koupaliště na dohled. Navíc taková věc je velmi běžná – místní chodí na merendu kamkoliv, kde je trochu hezky. Což je všude.), sušení oblečení i elektroniky, hraní karet, čtení a flákání, se vracíte na letiště. A čekáte během prvního odkladu ze sedmi hodin na osm, což se čekalo. Pronajaté auto je domluvené na devátou večer, let trvá půl hodiny. Pak čekáte během odkladu z osmi na půl desátou. Pak čekáte během odkladu z půl desáté na půl jedenáctou … a půl dvanáctou (ach Bože!), A pak už KONEČNĚ letíte na São Miguel, kde o půl jedné v noci přistáváte!
   • Kupujete kafe a skittles. O kafe se dělíte mezi dospělými, skittlesky si rozdělí děti. Víc drobných nemáte. Na pomyslném barometru se stádium “dělám si starosti” ani stádium “zoufám si a vztekám se” nedají ani zaregistrovat. Zůstává odevzdaná rezignace a upřímné přání někoho kousnout. Někam, kde to bude bolet! Ale zároveň jediní zaměstnanci letiště v dosahu jsou celníci, kteří jsou stejně bezradní a zoufalí, protože jejich pracovní den se protáhl z osmi hodin na sedmnáct. Kvůli vašemu letu. Přejete jim, aby to už znovu nemuseli absolvovat a zaujímáte netečný postoj ke světu.
   • Snažíte se získat informace. Nejsou. Voláte paní, co vám půjčuje auto. Nebere to. Volá zpátky. Nemáte signál. Snažíte se získat informace. Nejsou. V mírně hysterickém kolečku přecházíte po letišti. Teresa s autem na vás čeká na letišti o půl hodiny dál. Prý nečeká jen na vás. SATA. Is this a joke? Yes. A bad one. [To má být vtip? Jo. Blbej.] Snahy povzbudit rodinu už ani nemají smysl. Za další pozitivní větu vám ukousnou hlavu. Ale fakt se nikdo nezranil. A celníci věří, že letadlo existuje. Tak se tomu snažíte věřit taky. Celníci si začínají házet vlaštovky. Komentujete, že jejich vlaštovky jsou rychlejší, než vaše letadlo. Smějete se . Vy i celníci. Hystericky.
   • Přijdete a nic nevíte. To je normální. Ani nedoufáte, že z toho ještě něco bude. Rodiče sice slibovali zmrzlinu, ale obchod už je zavřený. Překvapivě obětovali většinu svých drobných na vaše skittlesky. Ceníte si toho a rozdělíte se. Snažíte se usmívat na všechny strany, až z toho samou únavou usnete na letištní sedačce. Nakonec ale přece jenom odletíte. A usnete v letadle.

Tak co, ještě jste neusnuli? A teď vyhodnocení vašich odpovědí:

Převážně první odpověď – jste Merlin – jste spolehlivý, silný jedinec, který mnoho vydrží. Ale někdy je toho prostě moc. Nikdo nevydrží všechno. Vezměte si z cizích chyb a nenadávejte si za všechno. Za něco vážně může zlovolná azorská kreveta!

Převážně druhá odpověď – jste Vlaďka – běžné organizační záležitosti necháváte ve schopných rukách někoho jiného a v krizových situacích všechny přítomné vytáčíte k nepříčetnosti povzbuzujícími slogany. Jednou vám za to někdo dá na budku. Nečekejte tak dlouho a občas si vzpomeňte, že mlčeti zlato A objednat spolucestujícímu jedno orosené – to je dvojnásobné zlato!

Převážně třetí odpověď – jste Zuzanka nebo Šimon – ve vleku okolností se musíte podřídit silnějšímu. Snažíte se dělat to s grácií, ale někdy to jde spíš s remcáním. Smutné je, že ti ostatní si neuvědomují, že oni remcají taky. Převážně ale děláte, co můžete, usmíváte se na všechny strany a umíte podat pomocnou ruku v pravý čas.

Převážně čtvrtá odpověď – jste Dan – test žádné čtvrté odpovědi nenabízel, ale vy si je umíte vyrobit. Při vhodných příležitostech odmítáte realitu a nahrazujete ji svou vlastní. Občas vám někdo řekne, že má o vás obavy, ale vy dobře víte, že k tomu nemá důvod. Většinu tohohle dne jste nahradili Písní krve od Anthonyho Ryana a když se za sebou ohlédnete, dobře jste udělali. Při běžných situacích, kdy si ostatní poradí a vy k tomu nemáte prostor, nezasahujete. Veškerou svou energii dokážete napřít do momentů, kdy je to potřeba, a pak se počítáte za deset.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•