Milý deníčku,
dnes se mi splnil sen. Jen náznakem jsem vyjádřila přání vidět svítání na Azorách a hleďme, stačí jednou odlétat v 8:35. Ne že by tu svítalo tak pozdě, ale znáte to – hodinu a půl dopředu na letiště, cesta na letiště trvá půl hodiny, před tím půl hodiny na expedici dětí z postele a (snad) suchých věcí z prádelní šňůry.
Názory na svítání se nacházely na škále od “to je nádhera” přes “hm, pěkný, ale za tu námahu to nestojí” po “chrrrr … Cože, slunce? Aha, slunce.”
Chvilka napětí … a 8:35 jsme neodletěli. “Ne Zuzanko, nouzové přistání vůbec nemusí znamenat, že to letadlo, co nám zabírá dráhu, je v nějakém ohrožení. To spíš jenom pro jistotu zastavujou. Když mně něco klepe v motoru, taky časem zastavím a zkontroluju to. No, někdy. Ale letadlo nemůže zastavit uprostřed oblohy.”
Odlétali jsme 9:15. Navazující let na nás překvapivě čekal, ale letiště na ostrově Horta je opravdu maličké a personálu se nedostává. Zato lidí byl přebytek. Takže jsme sice chtěli otravovat někoho kompetentního, aby nám řekl, kam máme jít, ale než jsme skrz dav vyslali zvěda k osobě ve žluté vestě, zmizela osoba v prostoru “pouze pro personál, bez oprávnění nevstupujte”. Po dvaceti minutách napětí jsme zjistili, že letadlo na nás čeká a dostali se až do cílové rovinky – Flores.
“Uklidním se, až tam bude na letišti čekat chlápek s velkým autem,” prohlásil hrdinně Merlin, nic zlého netuše. Když zjistil, že mu aerolinky rozbily kufr, a to sakumprásk (totally destroyed) včetně zámečku na číselný kód, málem ho chytl psotník. Odkráčel za další osobou v uniformě s dotazem, co s tím jako chtějí udělat.
Abych to zkrátila – dali mu nový kufr. Lepší než ten, co měl původně. Trvalo jim to jen asi čtvrt hodiny a mezitím přijel ten chlápek s velkým autem. “Já věděl, že budou mít zpoždění, tak jsem tu až teď. Oni vám ještě rozbili kufr? No jo, SATA.” (jméno aerolinky vyslovil tónem, který my si vyhrazujeme pro spojení “česká pošta”)
Během půlhodinky jízdy jsme stihli zjistit, že kromě taxikáře máme za volantem místního průvodce. Zastavil na vyhlídce, o který si není jistý, jestli z ní budeme chtít startovat na hard trail (abychom nepřišli o Černé jezero – Lagoa Negro, které je odjakživa zelené a původně se jmenovalo jenom Lagoa Funda – Hluboké jezero; a Lagoa Comprida – Dlouhé jezero, které naopak je odjakživa černé. Jsou hned vedle sebe. “A ta díra, co vidíte za nimi, ta se jmenuje Suché jezero.”).
Vysvětlil nám, že ostrov má 3600 obyvatel, z nichž většina se živí jako obecní zaměstnanci a zároveň něco k tomu – někteří jsou k tomu farmáři, jiní ty dva tři měsíce v roce vydělávají na turistickém ruchu, aby měli na zbytek roku. Bez dotací a vládních peněz by ekonomika ostrova (a několika dalších ostrovů) vůbec nefungovala. Dává to smysl. Troje Těšany by se jako samostatná jednotka taky asi neuživily.
Na ubytování nás uvítaly tři usměvavé dámy s tím, že ještě deset minut potřebují gruntovat, ale klidně ať už si dáme věci do ložnic a sedneme si do obýváku. Názorná ukázka místní pohostinnosti obnáší obvyklý uvítací balíček.
Zde o to vítanější, že taxikář Silvio už nám cestou ukázal, kde je obchod, a oznámil, že tam nemáme chodit, protože to budou za chvíli zavírat nadobro. Večerka u cesty že je lepší. K tomu dodal spolucestující (vézt v devítimístném autě jen pět lidí je neekonomické, neefektivní a hlavně nespolečenské), že majitel večerky má teď zlomenou nohu a jezdí tam jenom paní, ale vlastně jen tak, jak jí to vyjde. Včera to prý s dcerkou zkoušeli třikrát a s otevírací dobou se stejně minuli.
Na průzkumné procházce jsme si obě skutečnosti ověřili – večerka byla stále zavřená, ač otevírací doba tvrdila, že polední pauza končí 15:15 a už bylo 15:45. Ze zoufalství jsme to protáhli o uličku dál do supermarketu … Plného prázdných polic. Prodavačka nám už ve dveřích říkala: “Ale my nic nemáme. To musíte do večerky, támhle na vedlejší ulici! Tady nic nepořídíte.” A my jí zklamaně odpovídali, že tam už jsme byli a nikdo tam není. “To ona přijede až odpoledním autobusem. Musíte ještě dvacet minut počkat, pak tu určitě bude.” Byla. A my mezitím stihli pozdní oběd a krátkou exkurzi na pláž.
Po obědě jsme si i zaplavali. Prý jsou tu karavely i medúzy, dneska jsme ale měli štěstí. Fotoprůzkum jsme absolvovali už bez dětí. Navzdory všem turistickým publikacím, které tvrdí, že máme udržovat Azory čisté, jaký je tu jedinečný přírodní ráj a nezkažený kout Evropy, nacházíme i důkazy o lidské přítomnosti.
Cesta k nejbližšímu vodopádu je krátká, byl by děsně fotogenický, ale padá úplně nakřivo. Voda je překvapivě … Teplá by bylo silné slovo, ale není ledová, jak jsme čekali.
Na závěr dne víno z uvítacího balíčku a sladký zpěv Eu-Eu-Eu-ÁÁÁÁÁ od hejna cagarrů do ouška. Přáli bychom vám, abyste si je mohli taky poslechnout.
Dobrou noc,
Vlaďka
P.S. Jsme na úplně nejzápadnějším obydleném místě Evropy. Nejzápadnější část Evropy vůbec se jmenuje Monchique [čti mončik] a je to ten šikmej šutr v moři na jedné z fotek.
Monchique – nejzápadnější území Evropy 
česká pošta mě dostala 😀