Terceira stejně jako všechny ostatní ostrovy nápadně připomíná písničku od Beatles – The Long and Winding Road (Dlouhá a KLIKATÁ cesta – že by tu byli?).
Šimonova noha mimo provoz se po octové koupeli výrazně zlepšila. My ostatní jsme si rozšířili obzory: mořský ježek je tvor plně kalcifikovaný, čili všechny jeho pichlavé části se skládají převážně z vápníku. Rozpouští se tedy v octu, a to stejně ochotně jako vaječná skořápka. Jediný rozdíl je v tom, že zabodat si vaječnou skořápku pod kůži na třiceti místech vyžaduje nadprůměrnou dávku nešikovnosti. U ježka to jde naopak samo.
Nicméně na vyhlídky po ostrově jsme se vydali stejným způsobem jako místní – autem! A že je na co se dívat. Krajina vypadá úplně jinak než na São Miguel. Kde na předchozím ostrově cesty vedly přes prostupnou džungli, tam nás tady vedou rozparcelovanými políčky, mezi kterými se tyčí nevysoké kamenné zídky. [Ale něco zdi nerado. Něco pod ně posílá mrznoucí zem, aby je roztrhala. Řekla bych klidně, že to jsou skřítci … Ale nejsou. A vy si na to konec konců musíte přijít sami. -> pardon, motá se mi do toho Robert Frost. Patří do úplně jiné krajiny s úplně stejnými kamennými zídkami. Kdyby vás zajímalo, odkud se vzal, přečtete si ho tady. Bohužel pouze anglicky. Ale jestli jste se někdy zamysleli nad tím, k čemu je taková kamenná zídka, podstatu básně chápete.]
A všudypřítomné krávy. Jen na vyhlídkách, na které se dostanete autem, se často zredukují do podoby malých teček v krajině, ve které si nějaké přerostlé dítě hrálo s pravítkem.
Ale ani u krav jsme nezačínali. Vypravili jsme se podél pobřeží od našeho racky osídleného kraje. Azořané naštěstí ohleduplně stavějí vyhlídky úplně všude, kde je na co se dívat. A protože jich je tolik, bývají liduprosté. Kromě těch, které najdete v turistických průvodcích.
Mezi místní zajímavosti rozhodně patří námořní pevnosti, z nichž zůstaly už jen ruiny. Vede kolem nich krásná trasa pro pěší, pouhých 5,7 km tam a totéž zase zpátky. Převýšení nicotných 160 m. Prostě easy trasa. Nebýt naší ohleduplnosti k Šimonovým zraněným nožičkám (skákal jako kamzík, opravdu nevypadá na zoufalé dítě, pokud se před ním nevysloví zaklínadlo “turistická trasa”), šli bychom hned.
Takhle jsme nafotili krabí skořápky, vykoupali si nohy na chráněné (před vlnami, nikoliv památkově) pláži, schované za zřícenou zdí dřívější pevnosti, udělali si mentální poznámku, kde je turistická trasa a plážička bez lidí, a jeli zase o dům dál.
Přírodní koupaliště tu vypadají všechna stejně – žebřík z příkrého skaliska přímo do hlubin Atlantiku. Vybetonovaná cestička k těm schodečkům. Možná bazének mezi kameny, kam příliv a vlny vodu donesou, ale ona už nemůže odtéct. Pokud je celé toto uzpůsobení navíc vybaveno plavčíkem, pak má i informační ceduli s velikým varováním před Caravela Portuguesa / Portuguese Man-o-War. Je to ta samá potvora, před kterou nás varoval už pán a paní na naší místní pláži. “Medúza. Ty fialové jsou horší než ty žluté. Mají chapadla až sto stop daleko. Nechcete do nemocnice. Neplavte daleko a dívejte se na moře.”
Na Praia da Vitoria – snad jediné místní písčité pláži, kde jsme zastavili na koupačku, přidal plavčík ještě: “Jako oheň. Omotá ruku a bolí moc! Neplavat. Můžete skočit do vody a zase vyskočit, ale neplavat.” A vyvěsil žlutou vlajku. Neplavat! S místní omladinou jsme pak pozorovali karavely, kterak se neseny vlnami blíží ke břehu. A meditovali, jaké to musí být, když se jeden nemůže nikam hnout sám a musí se nechat nést vstříc nevyhnutelnému konci v odpadkovém koši na pláži.
Děti se místo koupání věnovaly sběru mušlí. O úspěšnosti nelze pochybovat – mají asi dvacet kousků. Všechny velké jako nehet na malíčku dvoutýdenního miminka. Další úspěšný lov ocenil Šimon, když zjistil, že po pláži chodí pán s várnicí a prodává kukuřici. Vlastně je to geniální nápad a ultrarychlý oběd 🙂
Ještě nějakou dobu po senzaci na pláži jsme se zkusili pohybovat po ostrově autem s tím, že v autě se člověk nespálí. To je sice možné, ale když z toho auta občas vylezete a nachodíte 18 000 kroků, není to sice žádný turistický výkon, ale na spálení to stačí. Zvlášť když si opalovací krém necháte v domečku. Den jsme uzavřeli nákupem bepanthenu a lehkého krému po opalování, který se oproti bepanthenu krásně roztírá. A pevným přesvědčením, že zítra prozkoumáme obě jeskyně, co tu jsou – protože do jeskyně slunce nesvítí.
Ale jinak je tu nádherná, fascinující příroda, která je zase úplně jiná, než na předchozím ostrově. Howgh 🙂
Moji milí malí i velcí objevitelé a průzkumníci…. Jsem moc ráda za Vaše zápisky a fotečky. Každý den pohladí po duši, pobaví a potěší. Jen tak dále, těším se na další zážitky a postřehy. Užívejte místních krás a opatrujte se!!
Seja como em um conto de fadas!!! 🙂 Radka S.
Ahoj domů, moc děkujeme za pozdravy a sledování, baví nás naše postřehy předávat dále. Užíváme si každý den, je zvláštní jak rychle si oči zvyknou na tu nádheru kolem. Ale vždy, když už to vypadá, že si zvykly úplně, praští nás přes ně něco nového a fantastického. Ostrovy jsou prostě plné překvapení. Boa tarde!
18 tisíc kroků JE turistický výkon! 🙂
18 tisíc kroků je běžný azorský náchod, jde taky o převýšení 😀