- Osm kilometrů teda FAKT NEJDU!
- Já už nemůžu!
- To je STRAŠNĚ daleko!
- To NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!
- Mám hlad!!!
- Bolí mě nohy / ruka / paty.
- Tohle má být JEDNODUCHÁ trasa???
- To si děláš srandu mami / tati!
- Já už do kopce NEJDU!
- Ryby jíst NEBUDU!
Dlužno dodat, že osm kilometrů (dvakrát – jednou tam, podruhé zpátky) na pohodlné české rovině je něco úplně jiného, než když se máte během kilometru vydrápat na převýšení z nuly na dvě stě osmdesát, na dalším kilometru si to odkamzičíte zpátky na 5O m. n. m., kde zůstanete pohodlných dvě stě metrů po rovince a na dalším kilometru se vrhnete “už jenom” do dvou set metrů zase nahoru (a pak zase dolů, protože přece končíte na pláži, že ano?). No a takhle to jde celou cestu. Na trails-azores.com se podíváte, že trasa s označením “medium” bude celkem v pohodě, protože převýšení překonáváte jenom dvakrát. Ale pak vám svorně celá rodina řekne: “Na MEDIUM už ti příště KAŠLEME!”
A já vlastně na medium kašlu TAKY!