Den jedna

Zkrácená verze je jednoduchá: sbalili jsme se (konečně), odletěli jsme (dokonce bez nadváhy – zavazadel), přiletěli jsme.

Fotky z cesty nemáme, ale pokud jste ještě nikdy neabsolvovali cestu vlakem do Prahy, můžeme ji vřele doporučit 😉

Naše drahé děti poprvé letěly letadlem a my čekali, jestli se po pečlivém a opakovaném zhlédnutí všech dílů leteckých katastrof budou aspoň trochu bát. „To ten kolotoč byl teda drsnější,“ prohlásila Zuzka a po zbytek cesty do Lisabonu se sháněla po turbulencích, aby si to pořádně užila. Na posledním úseku Lisabon-Ponta Delgada pro jistotu spala, když už bylo jasné, že nic víc vzrušujícího nás nečeká.

My si užili dostatečnou dávku vzrušení v podobě hodinového zpoždění na cestě do Lisabonu. Rovnou od letadla nás personál lifroval do autobusu, zkontroloval podle jmenného seznamu, zda jsme všichni, a nejrychlejším možným postupem nás rovnou hrnuli do dalšího letadla. Plánovaná hodina a čtvrt na přestup se smrskla na deset minut. Ale stihli jsme navazující letadlo. Přespávání na terminálu se odkládá na neurčito.

Na cílovém letišti João Paulo II ve městě Ponta Delgada na ostrově São Miguel si nás překvapivě taky rovnou vyzvedával domluvený borec s velikým autem. Vyhlídkovou cestu na druhou stranu ostrova ve stylu Rallye Azory si užil pouze Merlin. My ostatní jsme usnuli, ukolébáni bezpečnou jízdou 🙂 V noci stejně není nic vidět. Vlastně kromě skutečnosti, že ten ostrůvek je MNOHEM větší, než na mapě vypadal a že budeme potřebovat půjčit auto.

Z prvních nočních dojmů ve tři ráno českého času (což znamená buď v jednu nebo ve dvě na Azorách, do teď si vlastně nejsem jistá) stojí za zmínku dokonalý výhled z okna zahrady: tma a Congas. Co že je to Congas? Abych zůstala věrná bezfotkovému příspěvku, odkážu vás na Den dva.